Zemědělské noviny, 4. října 1971
Autor: bbk
Nevím, neznám, co všechno chtěl malíř Bohumil Vostal, rodák z Řípova u Třebíče, ve všech svých pracích říci. Ale vím perfektně, že to, co vyšlo z jeho štětce, co uložil v barvách na plátna, hovoří řečí nesmírně srozumitelnou každému; v jeho tvorbě je uložena láska k Československé vrchovině, ke kázkům a chlumům, k potokům i říčkám, ke krajině líbezné v předjaří, když pole začínají znovu vonět, kde krajině zabalené do vůně schnoucího obilí i kypré a ostré v raném i pozdním podzimu.
Jeho čtyřicet prací, které vystavuje v souborném cyklu "Vysočina v obrazech", jsou dokumentem nadmíru výrazným, jenž v sále Jednotného klubu pracujících bude v Třebíči do konce října každému hlásat, že není jiné končiny v naší vlasti, že není ve světě kout, který by byl tak spanilý v každé roční době jako kraj upředený z vůně bramborové nati, jako kraj, kde končí chléb a začíná bída s kamením. Kraj básníků, malířů, hudebníků, kraj lidí přemýšlivých, dumavých, kraj - v němž je mnohým souzeno nejenom se narodit, ale také žít, milovat, dýchat a nakonec i spočinout.
A konečně: kraj, kde se každému - ať chce nebo nechce - bude na jaře, v létě, na podzim i v zimě vždycky líbit, kam se každý bude rád vracet.
Tohle všechno zachytil Bohumil Vostal se svých pracích. Kdyby se tomuto devětačtyřicetiletému malíři už v životě nic jiného nepodařilo, kdyby už nic jiného jeho štětec nezachytil, i to by úplně stačilo.
A za to mu patří skutečně srdečný a upřímný dík.
Text je doslovným přepisem článku 